Nesnesitelná těžkost bytí

S Kunderou to nemá nic společného - těžkosti se v jeho dílech neobjevují. V životech ale ano - proto zde bude figurovat v hlavních rolích seriál vs. filosofická báseň o smrti člověka

Tak si občas říkám, jestli se ty situace stávají jen ve filmech a seriálech nebo můžou prostoupit i k nám do reality. Střetne-li se Vám seriál M.A.S.H., kde v jednom díle zemře sestra, se kterou Hawkey strávil minulou noc a Faidón - báseň o smrti člověka - od Platóna, začnou se Vám v hlavě honit různé myšlenky.
Ona sestra z M.A.S.H.e si psala deník, kde popisovala, jaké city k Hawkeymu chová, ale nikdy neměla odvahu mu to říct. Poté, co neštastnou náhodou zemřela, Pierce si její deník přečetl a vyčítal si, že ji nemohl pomoci, že tu pro ni nikdy nebyl. Až po její smrti si uvědomil, že byla úžasná. Když jsme naživu bojíme se druhým ukazovat city, abychom je neztratili jako přátele?! Bojíme se být sami sebou, aby si okolí nepomyslelo něco jiného?! Ten, kdo řekne pravdu buď zvítězí nebo prohraje, ale vždy se něco stane. Stejně tu budou tací, kteří budou vše tajit a snažit se být těmi, kteří s davem splynou, neb je to přeci příjemnější než být ten, kdo z davu vystupuje. Nakonec je třeba té sestře lépe po smrti, neb se dostala tam, kde se nemusí ničeho bát a duše dostala volnosti.
Tím se dostáváme k Faidónu, kdy je Sokrates odsouzen a vybírá si smrt - smrt vypitím jedu. To, co je na tom nejúchvatnější jest, že se smrti nebojí - pro něj je to jen fáze "života". Celý život se připravoval na to, až se tato chvíle naplní a on po smrti bude moci nabýt poznání, neb se oddělí duše od těla a on toho všeho bude moci schopen. Jak složité a ve své podstatě tak triviální. Pokud to tak vážně je, tak se těším na smrti - těším se na ty okamžiky, které budou tak snadné pro vyřčení těch nejtěžších věcí... těším se, až bez jakéhokoliv strachu budu moci říct těch pár, pro mě tak důležitých slov a budu vědět, že se vše v dobré obrátí pokaždé, když tak učiním...

Paradox u těchto věcí jest, že tak to nikdy nebude. Takhle to probíhá jen v pohádkách, filosofických básních, ve snech a jiných příbězích, které jsou jen hrou mysli. Sestra z M.A.S.H.e bude navždy mrtvá a lidé pro ni budou truchlit, protože si přečetli její deník, ale nikdy nebudou vědět, jaká ve skutečnosti byla.... nikdy se nedozvíme, jak to se Sokratem dopadlo - nabyl-li rozumovosti či nikoliv. To už není otázka k zamyšlení, ale denotativní odpověď k vyřčení.

Člověk se nemá bát říct, co cítí, v jakém je rozpoložení, to, co říci chce. Jenže jak?! Život je neúprosný a s každým vyřčeným slovem přichází odměna ve formě trestu (přeberte si to, jak chcete)... Ten, kdo se nebojí mluvit, nad životem vyhrává, ten, kdo se bojí, získává pro sebe určitou výhodu ve formě skrytého "já", které ukáže jen někomu a svým způsobem též vyhrává.

Rozdí mezi seriálem a filosofickou básní spočívá ve strachu a smutku. Sokrates věděl, že zemře, nebál se - setra nevěděla, ale kdo ví, jestli se bála či nikoliv. Potomci a přátelé Sokrata plakat nebudou, sestřiny přátelé budou....neb ona byla člověk a Sokrates filosof.

Ponaučení: Nebojte se říct to, co chcete - jen si to vždy dobře rozmyslete. Nebojte se smrti, horší je být v roli truchlícího. A moji milí, můj článek pochopí jen mí přátelé a kamarádi a nebo Ti, kteří jsou v jsoucnu vzdělaní ... proto nezlobte se na mě za mé věty, které tu píši...jsou jen MOJE.